Nevím, přemýšlela jsem, a zjistila, že už vlastně blog nepotřebuju. Ale že mě to baví. Zjistila jsem, že mám touhu psát si deníček. Nevím, asi nějakým nenápadným způsobem začnu. Psát si ručně to mě tuze nebaví, nic po sobě nepřečtu a raději si to jen vymýšlím, když usínám.
Pak jsem taky přemýšlela o své povaze. Ráno, když jsme se s kamarádkami nesmyslně porafali jsem si uvědomila, že jsem vlastně melancholik. Možná chci být jiná, ale prostě jsem někdy zastrčená v koutě, je tu ale možnost že si jen myslím, že mě v tu chvíli nikdo nemá rád a že mě nechápe. Já nevím.. Jsem divná, to je jisté. Chtěla bych někoho, komu můžu říct všechno, své trápení
(pokud některá opravdu jsou) a přání, a hlavně mě pochopil. Chtěla bych nějakou velkou kamarádku. Nejlepší kamarádku. Ještě jsem žádnou takovou nepotkala. Jednou vyrostla tak rychle, že se i rychle změnila a já ji nedohnala, podruhý prostě byla jiná, chodila za klukama na hřišťátko a i když se nezdála, moc dobře uměla slovník puberťáků a když to tak vezmu, i blbců. A všechny opravdové kamarádky jsou z jiné třídy, a ty, s kterýma jsem ve stejném ročníku jsou bohužel jen kamarádky, ne nejlepší kamarádky. Mají jinou nejlepší kamarádku a ač se nezdá, člověk stejně bude mít nejradši jen jednoho. Pomalu ztrácím naději, že nějaká příjde.
(pokud některá opravdu jsou) a přání, a hlavně mě pochopil. Chtěla bych nějakou velkou kamarádku. Nejlepší kamarádku. Ještě jsem žádnou takovou nepotkala. Jednou vyrostla tak rychle, že se i rychle změnila a já ji nedohnala, podruhý prostě byla jiná, chodila za klukama na hřišťátko a i když se nezdála, moc dobře uměla slovník puberťáků a když to tak vezmu, i blbců. A všechny opravdové kamarádky jsou z jiné třídy, a ty, s kterýma jsem ve stejném ročníku jsou bohužel jen kamarádky, ne nejlepší kamarádky. Mají jinou nejlepší kamarádku a ač se nezdá, člověk stejně bude mít nejradši jen jednoho. Pomalu ztrácím naději, že nějaká příjde.
Bojím se, že rychle vyrostu, že se změním, že už nebudu moct skákat po posteli, číst si pohádky, lízat lízátko, že půjde na vysokou, dostanu zodpovědnost a začnu žít dospěle. Chci, aby dětsví trvalo věčnost a abych na něj měla jen krásné vzpomínky. Jenže kde je vzít? Den ke dni dopluje, setká se s týdnem a ten se kamarádí s měsícem. A pak začneme slavit silvestra. Všechny naděje na skvělé zážitky pominou ve chvíli, když zjistím, že je zas všechno zastaralé, podle pravidel, žádný odvaz ani změna.
Možná že prostě jen nežiju podle srdce. Nebo se ke zdejším lidem nehodím...
Ale bojím se, že všechno rychle pomine...
A co vy, máte nějaký pevný zážitek, ke kterému se rádi vracíte a chcete ho zažít ještě jednou? Ale opravdu, zážitek, který vám změnil život?
Zaplman | 
Kamarád mi připomněl, jak jsem na základce tvrdila, že na vysokou nepůjdu ani omylem...
Jsem tam a baví mě!!
Ale s postupem času zjišťuji, že člověk by "neměl opouštět staré známé pro nové". Změnila jsem se já, změnili se kamarádi, tak se teď jen držet té společné noty 
můj život nejvíc změnily ženy, nic nemiluju a nenávidím víc :) To asi proto, že mám plno dobrých ale taky plno špatných vzpomínek, ale to asi každý