Červenec 2009

Liam

31. července 2009 v 17:06 | Zuzulin |  Povídky
..Když jsem já přišel prvně do opravny počítačů asi jsem se tak divně necítil, jako dnes Liam...

Po tváři mu stékal pot a vždy, když najel zrakem na nějakého pracovníka sedící u svého stolu s vážným, ale pohrdavým postojem, Liamova radost z nového pracovního místa opravdu placeného klesla níž, a níž. Celou místností prošel dřív, než se stihli zaklapnout těžké černé dvěře od ředitelova kanceláře. Když zazněl mohutný dutý zvuk, Liam se velmi lekl, otočil se a šel se podívat, jestli jsou dveře pořádně zavřené. Pak už nikam nešel. Zastavil se a zřejmě čekal, až příjde řídící a všem ho představí. Vzpomněl jsem si, že když jsem já zde začínal, pan Velkhra, místní ředitel mi po telefonu jen řekl číslo svého stolu. Zvedl jsem se: "Tady žádné představování neplatí. Pojď sem, tady je jeden stůl volný."
Přišoupl si brýle k nosu a šel. Evidentně si novou práci představoval jinak - spoustu skvělých nezamlklých lidí. Místo toho jen potetovaní alkoholici, kteří zajisté ani nemají maturitu. Liam si tedy sedl vedle mne a zeptal se, co má tedy dělat. "Pche, tady se opravují počítače!" posměšoval se jeden z těch,kteří tu skončili jen proto že je nikde jinde nevzali. Nahlédl ke mně do počítače a viděl, že si hraju pacmana. Nejspíš se chtěl dát se mnou do řeči, ale na poslední chvíli si představil reakci a poznámky ostatních. Asi ve mně viděl jakousi oporu. Bohužel, ale ani já jsem nikdy nechápal do noci se učící šprty a lidi pracující pro zábavu.
Vchodní dveře se rozletěli a vstoupila do nich slečna Dürchová. Zabrblala objednávku na zpravení jejich nového elektrospotřebiče XP. Vzal jsem ho do ruky a podal jsem ho Liamovi se slovi: "Tak ukaž, co umíš."
Sedl jsem si a dál hrál svého oblíbeného pacmana. Uběhla jen chvíle a Liam už byl hotový. "Byla to jen chybka jednoho antivirového programu, který zakazoval jakékoli instalace." Řekl poněkud směle, ale na celou místnost a velmi jistě. "Tady, máme na všechno čas." Odvětil však jeden též zde pracující chlapík, závidějící Liamovu jistotu a pracovitost. Liam zřejmě nechápal, proč je v této opravně tolik zaměstnaných, když nárůst nefungujících spotřebučů není tak veliký. Liam už nevydržel prázdnotu chvíle: "Vždycky jsem chtěl vlastní opravnu. Neměl jsem ale na to peníze. Známým jsem opravoval zadarmo a nikdo jiný už ke mně nechodil." řekl. Řekl to smutně. Poznal jsem, že si opravdu přeje mít svůj vlastní, byť malý podnik. Bylo mi ho líto. Je mladý a nezkušený kluk, který se má řadit mezi poněkud nevychované a sprosté lidi, kteří si od opravování počítačů představují něco jiného. "Já když jsem byl malý, chtěl jsem být politikem." řekl jsem, aby nevypadalo, že je mi jeho řečnění jedno. Vtom přišel pan Velkhra: "Á, vidím, že se naše nová posila už zabydlela! Přišel nám pomoct s opravami počítačů." Když to říkal, Liam měl sklopenou hlavu dolů. Věřím, že neměl rád veřejné projevy o jeho osobě. Pan Velkra vešel do své kanceláře a chlapi už se zvedali k odchodu. Zavřel jsem hry, vypnul počítač a řekl, že tady už padla. Byl překvapený, že je jeho první pracovní den tak krátký. Znovu si přisunul své brýle k nosu, zbalil věci do své malé červené tašky a tichým krokem mě následoval. Pobídl jsem ho, aby vyšel první. Sám jsem pak otočil kartičkou zavřeno a dveře zavřel. Zděšeně se podíval na hodinky. Přešel ulici a čekal na příjezd městské hromadné dopravy. Cestou domů jsem přemýšlel, jestli příjde i zítra...

Na pokraji víry

31. července 2009 v 17:05 | Zuzulin
Dala jsem nožku do vody,
a uviděla krásné schody.
Plula jsem po řece,
jak noční pták,
až k těm schodům,
co mají modrý práh.

Stoupla jsem na první,
jak na letní sen,
ten schod se rozpadl.
Já zakopla jsem, o další, nižší schod,
a hlavou narazila, na krásný, skvostný plod.

Ten plod byl sladký, jak letní láska,
připomnělo mi to mého miláčka Matýska.
Však do hlubin jsem padala,
neměla jsem síly,
až na dně jsem utonula,
bez lásky a víry.

Teď z nebe koukám, na celou mou vlast,
a vždy po jednom dni, si stříhám vlas.
Až všechny ostříhám,
znovu se narodím, a budu chytrá,
lásku všem rozdávat,
a podvod všem vymlouvat...

Upřímnost

31. července 2009 v 17:03 | Zuzulin |  Básně
V noci vane svěží vánek,
a já sama tančím balet.

Připadám si upřímnější..

Asi je to tím,
že ten vánek,
vane stále.

Možná je to tím,
že jsem ti řekla svůj hřích.

Nebo snad,
když jsi byl mlád,
své srdce jsi mi dal!?

Možná osud, není pravý,
možná ty,
už jsi tak starý.

Ani já, už tě nemám ráda,
možná je to tím, že jsem byli moc velká zamilovaná láska!

Nenašla jsem

31. července 2009 v 17:01 | Zuzulin |  Básně
-V podhradí duše,
hledám tvůj cit,
tvoji lásku, pocit.-


Jak teď přemýšlím,
hledala jsem špatně,
měls mě přeci rád...

Kdybych šanci dostala,
v srdci bych teď hledala..

Války rok

31. července 2009 v 17:00 | Zuzulin |  Básně
Dnes se píše smutně..

Kapky deště jak slzy,
stékají po okně,
najednou hrom jak hroch,
slyším v krajině mé...

Po chvíli ticha,
další další strašlivý zvuk..
To už není hrom..

Dnes se války píše rok...

V šeru

31. července 2009 v 16:59 | Zuzulin |  Básně
Stále před očima mám,
ten hrozný okamžik,
jak v šeru do zásuvky,
se snažím kabel připojit.

Nejde to nejde,
nemohu se trefit,
ale dvě černé oči vidím,
tam, v tom neznámém prostředí.

Přejíždím, přejíždím,
opouští mě víra,
pomohu si nahmatáním..
..au, au, to píchá!

.............

U světlo jasné,
jak sluneční zář,
svítí na můj pokoj,
dobré myšlenky už mám,
o kabel se též nezajímám.


Když mi

31. července 2009 v 16:56 | Zuzulin |  Básně
Když mi večer,
laskáš do vlasů,
když mi vždycky,
než já usnu,
když mi hladíš,
vlasy jemně,
když mi do tmy,
vneseš vůni,
když mi večer,
řekneš radost,
když mě zase,
pohladíš..

zapomínám na smutek,
na zítřejší den,
zapomínám na strasti,
na bolesti jen..


Jak já to všechno ráda překopu

30. července 2009 v 19:42 | Zuzulin |  K blogu a správě blogu
Když usínám, nebo se dívám na nějaké opravdu vydařeně originální blogy, představuji si, jak za pár dní bude takový i můj.. Hezký design, i když už jsem dlouho předtím usoudila, když budu mít originální články, že na to nezáleží, ale přesto na něm stále a stále pracuji, nápady a nové fotografie, úryvky z mých psaných "japonských" komixů a hlavně spoustu ohromených návštěvníků, z originality a mé fantazie. A ono stále nic ... Mám rozmazaný obrázek o přehledném menu, a chci začít u rozcestníků - zatím se mi ale vždycky podařila jenom zaplnout Tomáše Kluse, kterýho poslední dobou poslouchám čím dál tím víc, tudíž se nikam jinam nedostanu ...

Ach, jak ráda bych vám napsala o táboře, o Filmový škole v UH, o mých pocitech a zážitcích..

Jenže, nemám na to odvahu, chce to motiv. Motiv kterými chybí. Chybí chybí a není to chyba. Je to jen nedostatek, který se snadno zaplácá maltou..

"Navěku věků buď mou!!"