Listopad 2010

Žijme s pocitem že tu nejsme sami...

14. listopadu 2010 v 12:37 | Zuzulin |  Megaobsáhlé,nezařaditelné
"Přátelství, je jako zlatá brána, v nás, jen v nás, je od té brány klíč..."
(zpívejme v k á n o n u)
j




























Víte..Ono se pořád říká radši méně přátel ale opravdových, než hodně takových těch povrchních.
Jenže tohle tvrzení má pár nedostatků - první, kde je hranice mezi opravdovností a povrchnostní, a další, nikdo není dokonalý, a další, je fajn mít dva suprový kámoše, ale budete se sakramensky cítit osamoceně. Tak můj výrok zní: "Měj několik přátel opravdových a pak spoustu dalších, aby ses měl s kým zdravit."
Právě proto, že každý má to měřítko jinde, je hrozně těžký mít "nejlepšího přítele". Pro mě je tenhle nejlepší, ale on sám mě považuje "za tu, s kterou párkrát prohodím slovo".

ale víte co, já vlastně vůbec nevim, co na tohle téma mám psát..

Já mám spoustu přátel - skvělých i těch, s kterýma si moc nerozumím. Jsem za ně hrózně moc ráda - a osobně je nerozděluju, kromě výjimky, která pro mě znamená "fakt hodně". Ale kdybych je nějak rozdělit měla, bylo by to asi takhle - 1. ti, ke kterejm příjdu a klidně jim vybleju svůj život 2.ti, s kterýma konverzuji přidušeně o umělých tématech - počasí, co dneska, jak se máš
A kterých si víc vážím? Vážím si víc těch, kteří mě berou jako přítele, který pomůže, který je má rád a bez kterého je na obědě nuda :)

A počkat, tohle téma je jako přátelé jako přátele nebo přátelé jako Přátelé. Protože já se na Přátele nedívám. Já se dívám na Black Books...
Ale něco z Přátel znám ;) - Pápá, ptáčku :)

Zavolejte nadaci "Doktor v nouzi"

7. listopadu 2010 v 14:39 | Zuzulin |  Megaobsáhlé,nezařaditelné
Jak se dospělost projevuje u mě? U sebe jsem zaznamenala několik..specifických období -

1.Trošičku chtít být dospělá

2.Upřímně chtít být  stále dítě

3.Předstírání chtít být stále dítě

4.Ignorovat "prosby" o dospělost ostatní, tiše snít o tom, že jsem už dospěla


Řeknu vám, to poslední období je fakt peklo. Pořád na sebe čumím a říkám si, že kromě těch očí už mé tělo jakože fakt dospívá. A psychycky jsem na tom napřed, jo, to je taky super. Ale takový ty puberťácký sklony - "Achjo, já nemám kluka, už nadoživotí budu sama" jsou fakt příšerný. Dvakrát jsem málem spáchala sebevraždu a ke zbavení se "budižkničemu" plakání patlám na sebe hromadu barev na obličej. Paráda fakt. Tohle období mě jednou zníčí.

V tom druhým období, kdy jsem fakt toužila zůstat tak úžasně bezstarostná, jak jsem byla, jsem velké díky přikládala hlavně Honzovi Volfovi, který mě držel na živu, těma jeho kecama. Ovlivnil můj život celkem hodně dost - nejen že mam po něm žlutej pokoj, žlutý svědomí a všude jeho žlutý pohledy, ale taky na něm zbohatnu, až začnu rapovat jeho hrozně raperský texty. Jenže teď už mě nezajímá a tak jsem postoupila o etapu dál.

Jojo, pak jsem sice všem říkala, že chci dítě být, ale ve skrytu duše jsem se těšila na to, až budu s kámoškama vymejtat diskošky a plnit svůj deník "panenství"..

A tak přišlo tohle hrozný období. Nesnášim kámoše, kterej mi furt cpe, že mi ještě není ani patnáct, nesnáším spolužačku, která chodila už se všema klukama ze školy a nesnáším i spolužačku, která si o t e v ř e n ě hraje na dítě. No, je to tím, že mě poslední dobou VŠECHNO SERE.
Jó, ale jinak jsem pořád ta bezstarostná. Jen se začínám čím dál tím víc nudit. g

"na velkých sněžnicích, snažíš se přelézt kupu sněhu, nevíš, že za ní číhá nebezpečí, které ti změní život"
"všechno ztratíš a všechno dostaneš"
"Noc kostelů, 28.5.2010"


a taky všechno a nic


O dalších etapách dospívní či dětské dospělosti někdy příště. Teď padám čumět na Červenýho trpaslíka.