Velké věci aneb Dobrodružství, které potkalo Anetku

11. prosince 2010 v 11:40 | Zuzulin |  Povídky
(Je to do soutěže na sussanah.blog.cz, je to naprosto hrozné, nesnáším psaní pohádek. Prostě neumím vymyslet příběh, no. Popisování, úvahy..Klidně. Ale v tomhle jsem fakt propadla.)

...Možná že nemusíš být krásná princezna nebo krásný princ, abys mohl být ta postava, o které se v pohádce vypráví. Možná že nemusíš být král nebo sedlák, do kterého se králova dcera zamiluje. Nemusíš být vodník nebo čert…Ale musíš dokázat velké věci. Tak velké, že pro normální příběh nestačí. Musíš dokázat něco, čemu normální smrtelníci nebudou moci uvěřit…

Znám holčičku, která dokázala velké věci. Nebála se. Nebála se objevovat, nebála se jít a být zvědavá. Její svět nabíral obrovské rozlohy. Takhle holčička se jmenovala Anetka a byla to dcera městského kata. Bydleli za hradbami a všichni se jim vyhýbali obloukem, na jehož konec by nedohlédl ani sám Bystrozraký. Anetka tedy neměla žádné přátele. Její jedinou oporou byl její tatínek a příroda, která se jí každým dnem otevírala víc a víc. Milovala šumění stromů, zpěv ptáčků, milovala každého živého tvora v lese i na louce, milovala jemný tok lesního potoka, milovala slunce, milovala déšť. To les jí dával naději, to louka jí každý den dodávala radost a hřebeny hor jí připomínali její odvahu. Chodívala po své vyšlapané cestičce mezi nejvyššími smrky v okolí, došla k vodopádku, natrhala si několik jahod a se zavřenýma očima se plně oddala vůni přírody a vášni, která vystupovala ze všech mechů a lišejníků okolo ní. Byla to středa, středa, kdy Anetčin tatínek vykonával svou práci, co uviděla zářící světlo v dáli. Okamžitě jí to připomnělo nejjasnější hvězdu, Polárku, kterou každou noc bedlivě pozorovala. Pohladila strom a poděkovala, že jí mohl být opěrátkem a vyrazila k tomu neznámému světlu, k té záři, která by kterémukoliv jinému oslepila mysl toužící po pokladu. Když k ní přišla, uviděla na prostém pařezu ležet prostý klíč. Její mysl jí ale napovídala, že je to zvláštní klíč. Kouzelný klíč. Anetka byla jako každé jiné dítě, jako dítě, které touží žít v pohádce, kde je všechno možné. A proto zoufale toužila, aby ten klíč byla ta brána, kterou hledá, ta brána, kterou vstoupí do říše, kde ona bude hlavní postavou. Do říše divů i nedivů. Do říše princezen, do říše dobra a zla.
Anetka klíč jemně vložila do náprsní kapsičky její fialkové košile.
Jenže nevěděla, že klíč je opravdu kouzelný. Nevěděla, že dobrým lidem plní jejich největší přání.
Když si doma uvědomila, že je tatínek ve městě, rozhodla se zkusit, jestlipak klíček někam pasuje.
Samozřejmě byla zklamaná, když ho hlavní dveře nepřijímali, když dveře od jejího pokoje jakoby kroutili hlavou.


Jen oči se jí rozzářili, rozzářili štěstím, když klíček ladně splynul se zámkem v komodě, se zámkem v komodě, kam ukládali peřiny. Anetka si zoufale přála, aby ze šuplíku vyskočit žabák, zoufale si přála vidět něco jiného než obyčejné modré přikrývky, přála si, aby se její život změnil. Jenže viděla jen ty obyčejné, modré, zmuchlané přikrývky, které jim slouží teď v parném létě. Slzy se jí skutáleli po tváři. Nikdy by neuvěřila, že doopravdy tolik dychtí po změně. Po království plném kouzel…
Nechala šuplík jen tak otevřený a šla si nalít trochu čerstvého mléka. Jen co udělala pár jejích dětských krůčků, uslyšela jemný melodický hlásek…,,Anetkooo...Anetkooo…"
Nechápala to. Rozeběhla se ke komodě, vyndala všechny peřiny, přikrývky a ubrusy a uviděla nádherné město. Nádherné zasněžené město s obrovským hradem, po jehož hradbách se procházela Bílá paní. Na nádvoří poskakoval směšný klaun a staré báby obcházely jednotlivé stánky na zimním trhu. U vrat do města stála žena zahalená do černého hábitu. Ta žena podávala Anetka svitek.
Anetka to nechápala. Nechápala nic. Byla překvapená, byla šťastná. Vzala si od ženy svitek, ale ještě dlouhou chvíli se dívala na dění v tomto městě. Jezdili tam kočáry, malé děti si hráli na babu, od kováře lítali jiskry a ve všech tvářích byla vidět neuvěřitelná radost. Když Anetka otevřela svitek, uvědomila si, že tohle všechno není jen tak. Že tohle se nestává všem.

,,Jediné co si ze srdce přeješ, je nebýt sama. Jen ty to změníš. Neboj se toho."
To kvůli těmto slovům, která na pergamenu stálo, uchopila tatínka, hned jak přišel z města a šli a šli, potkávali lidi, seznamovali se, poznávali nové přátele. To protože se už Anetka nebála být jiná. To protože už nechtěla žít její osud.

To proto, protože každý si svůj osud vytváříme sami. Je jen na nás, kudy náš život povede. A tak, nečekejme, až nás někdo změní, až za nás někdo vyřeší naše chyby. Vstaňme a hned teď udělejme to, co si přejeme, to, na co čekáme celý život.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 11. prosince 2010 v 11:49 | Reagovat

Moc hezké! :-) Krásný příběh. Hezky se mi to četlo a nemohla jsem se od toho odtrhnout.
A nejvíce se mi líbil ten závěr, ta poslední věta! Přesně to by měl každý udělat! :-)

2 Mami Mami | Web | 11. prosince 2010 v 11:59 | Reagovat

To je nádherný, nejlepší příběh, nejlepší myšlenka, kterou jsem v poslední době četla. A to čtu pohádky po desítkách týdně.

3 Deadly Destiny Deadly Destiny | Web | 11. prosince 2010 v 12:01 | Reagovat

Poslední tři řádky jsou úžasné... jinak máš pěkný originální vzhled blogu...

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 11. prosince 2010 v 21:30 | Reagovat

vyhodnocení je venku, jsi v druhém článku =)
http://sussanah.blog.cz/1012/ls-vyhodnoceni-prvniho-kola-soutezici-8-13

5 Anika Anika | Web | 15. prosince 2010 v 16:10 | Reagovat

moc pěkné. Je v tom dobrá myšlenka, taky bych chtěla umět psát příběhy s nějakou hlubší myšlenkou...;-)

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 18. prosince 2010 v 14:29 | Reagovat

včera byl termín poslání druhého textu, očekávám ho do dnešní půlnoci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama