Povídky

Tři vteřiny

27. ledna 2011 v 18:30 | Zuzulin
(Další dílko do soutěže ke sussanah..jéé to je krásné jméno :)) :D.. Zadáním drabble, přesně 100 slov - :-/ a několik povinných slov..překvapení, svátky, běžet..Tak co? :D)



Tři vteřiny. Odhaduji
to na tři vteřiny. Na tři vteřiny a pět delších kroků. Lahvička slastné vůně, která pochází z regálu s názvem Gucci,
mě studí
na břiše.
Nemám páru, co to Gucci znamená.
A nezajímá mě to. Potřebuji jen nějaký dárek pro Evu k Vánocům. Sice jsme si řekli, že tyhle svátky slavit nebudeme, ale chci jí udělat radost.

Nervózně si prohlížím ostatní, jestli jejich tváře neprozrazují překvapení, pochopení, zlost.


Slyším jen své těžké kroky.


Už jen dva.

Chladný vzduch
překlene mou tvář a tak běžím pryč od této parfumérie, ať už nikomu nedávám možnost k odhalení mé krádeže…

Fakt si to takhle myslíš?

28. prosince 2010 v 14:34 | Zuzulin
(Druhé dílko do soutěže na www.sussanah.blog.cz. Zadání je charakteristika sama sebe, s povinným "vzor a vzdor"..No nevím nevím...)


Ach Zuzko…Jsi tak sebestředná, ctižádostivá, sobecká, jsi tak prahnoucí po originalitě, že všechno, na co se zmůžeš, je nanejvýš "málo trapné"!

Hrozně tě štvou sobecké věci, kteří dennodenně páchají lidé kolem tebe, ale tu svou sobeckou část osobnosti přehlížíš!

Nikdy si nepřiznáš, že tajně toužíš být ta, o které budou všichni v dobrém mluvit, ta, která bude nejoblíbenější, ta, která bude hvězda. Toužíš po tom, aby tě lidé měli rádi, aby tě chápali, aby tě obdivovali, přitom ty sama ostatní přehlížíš, nesnažíš pochopit a v žádném případě je nechceš obdivovat!

Chceš být svá, ale pořád koukáš po ostatních, co bys od nich mohla odkoukat..

Předvádíš se, jak umíš být hodná, jak snadné je pro tebe plnit dobré skutky. Vlastně se ale přemáháš. Proč tedy ale toužíš po samozřejmém "díky", po chvále, po tebou neopětované lásce?

Nejvíc na tobě ale nesnáším, jak se kritizuješ! Jak se snažíš všechno zhoršit, proto, aby tě ostatní litovali, aby tě uznali za to, že dokážeš uznat svou chybu!
Ve skutečnosti ale nesnášíš prohru, ve skutečnosti je tvá noční můra
být poslední…Být nejhorší.

Ale naopak, miluju na tobě, že jsi si navzájem vzorem, i vzdorem. Žiješ podle svého vysněného já, chceš být jako ta dokonalá Zuzka, kterou vídáš ve snech.
Naopak tvůj vzdor je tvé špatné já, ta Zuzka, která vystupuje v trapasech, kterou nikdo nemá rád, která je doopravdy uzamčená v sobě, ta Zuzka, které v testech vyjde políčko "Melancholik".


Chceš mít ve svém životě systém, pořádek, zážitky, které nikdo jiný nemá, ale nikdy si neuvědomuješ, že chtít neznamená mít nebo dělat..Ale i přesto, tě mám, Zuzko, ráda. Možná že žiješ pro nic, možná že všechno jen kazíš, ale bez tebe bych nebyla já…
A nejen proto si tě vážím.
                                                                                                                 Tvá Zuzka

Velké věci aneb Dobrodružství, které potkalo Anetku

11. prosince 2010 v 11:40 | Zuzulin
(Je to do soutěže na sussanah.blog.cz, je to naprosto hrozné, nesnáším psaní pohádek. Prostě neumím vymyslet příběh, no. Popisování, úvahy..Klidně. Ale v tomhle jsem fakt propadla.)

...Možná že nemusíš být krásná princezna nebo krásný princ, abys mohl být ta postava, o které se v pohádce vypráví. Možná že nemusíš být král nebo sedlák, do kterého se králova dcera zamiluje. Nemusíš být vodník nebo čert…Ale musíš dokázat velké věci. Tak velké, že pro normální příběh nestačí. Musíš dokázat něco, čemu normální smrtelníci nebudou moci uvěřit…

Znám holčičku, která dokázala velké věci. Nebála se. Nebála se objevovat, nebála se jít a být zvědavá. Její svět nabíral obrovské rozlohy. Takhle holčička se jmenovala Anetka a byla to dcera městského kata. Bydleli za hradbami a všichni se jim vyhýbali obloukem, na jehož konec by nedohlédl ani sám Bystrozraký. Anetka tedy neměla žádné přátele. Její jedinou oporou byl její tatínek a příroda, která se jí každým dnem otevírala víc a víc. Milovala šumění stromů, zpěv ptáčků, milovala každého živého tvora v lese i na louce, milovala jemný tok lesního potoka, milovala slunce, milovala déšť. To les jí dával naději, to louka jí každý den dodávala radost a hřebeny hor jí připomínali její odvahu. Chodívala po své vyšlapané cestičce mezi nejvyššími smrky v okolí, došla k vodopádku, natrhala si několik jahod a se zavřenýma očima se plně oddala vůni přírody a vášni, která vystupovala ze všech mechů a lišejníků okolo ní. Byla to středa, středa, kdy Anetčin tatínek vykonával svou práci, co uviděla zářící světlo v dáli. Okamžitě jí to připomnělo nejjasnější hvězdu, Polárku, kterou každou noc bedlivě pozorovala. Pohladila strom a poděkovala, že jí mohl být opěrátkem a vyrazila k tomu neznámému světlu, k té záři, která by kterémukoliv jinému oslepila mysl toužící po pokladu. Když k ní přišla, uviděla na prostém pařezu ležet prostý klíč. Její mysl jí ale napovídala, že je to zvláštní klíč. Kouzelný klíč. Anetka byla jako každé jiné dítě, jako dítě, které touží žít v pohádce, kde je všechno možné. A proto zoufale toužila, aby ten klíč byla ta brána, kterou hledá, ta brána, kterou vstoupí do říše, kde ona bude hlavní postavou. Do říše divů i nedivů. Do říše princezen, do říše dobra a zla.
Anetka klíč jemně vložila do náprsní kapsičky její fialkové košile.
Jenže nevěděla, že klíč je opravdu kouzelný. Nevěděla, že dobrým lidem plní jejich největší přání.
Když si doma uvědomila, že je tatínek ve městě, rozhodla se zkusit, jestlipak klíček někam pasuje.
Samozřejmě byla zklamaná, když ho hlavní dveře nepřijímali, když dveře od jejího pokoje jakoby kroutili hlavou.

Jak jsem tam teda nakonec byla

24. srpna 2009 v 17:22 | Zuzulin
Jeli jsme vlakem. Stromy míjeli, louka vystřídala les a na poli byli vidět tváře hlíny, které si už letos odpracovaly svou službu..Nedávno nosila žluté vlasy řepky olejky a dnes už jen postrádají déšť. Venku bylo nesnesitelné horko, v motorovém vláčku byl ale rychlou jízdou vytvořen průvan. Mamka se postavila, přešla k druhému sedadlu a zavřela okno. Vrátila se zpět, a než nahlédla zpět do knihy, pronesla: "A jak vlastně bylo v těch Budějovicích?"
I já jsem vznesla oči od knížky. Byla jsem klidná, nezaujatá, a svou řeč jsem si dlouze promýšlela. V sobotu, kdy jsem brzo ráno vstala a nasedla autobusem do Budějovic, jsem byla domluvená se spolužačkama na společnou zmrzlinu a pokecání. Než sem ale dojela do Budějovic, holky to odřekli a já jsem stála na prahu Mercury s úplně volným dnem. Díky Ingrid, která mi napsala spoje do Popelína, jsem se nakonec rozhodla pro uspěchané rozhodnutí, bez rozmyšlení, na mou povahu až skoro hazadrní věc - sama, s pár korunami v batůžku jsem nasedla na vlak, směrem na východ. Snad ve všech směrech to bylo nebezpené - sama bez občanky, bezjakkéhokoli svolení dospělé osoby, prostředí kam jsem jelay jsem vůbec neznala. Navíc jsem nevěděla, jak obydlí, kde se mají všichni najít vypadá, neměla jsem sebemenší tuchy, jaký kdo je, neměla jsem číslo na žádný mobil..
Po několika hodinách mě vlak, s přestupem ve Veselí nechal stát před značkou oznamující začátek města Popelín.

"Jo, holky byly fajn, popovídali jsme si, šli jsme do toho Zmrzlinového baru.."řekla jsem.
"Jo,jo..A co, kde byly?"
Popadla mě úzkost. Byla jsem ale stále klidná, až mě to samu odivovalo. Moje vzpomínky upozorňovali spíše na tu pravou sobotu, než abych nějak přemýšlela o tom, co by asi holky mohli o prázdninách dělat.

Když jsem přešla neviditelnou čáru mezi městem a nicotou, vydala jsem se směrem z velké věži kostela, jež většinou bývá na návsi. Nikde nikdo nebyl. Vlaštovky vylétavali z pod střechy a mně pod sandálama skřípak písek.

"Tak..různě. Byly na táboře, Johča na chalupě.."
"Fakt? Na jaký tábor jezdí?"

U kostela jsem zahlédla jednoho pána. Běžela jsem za ním a hned se ho zeptala, jestli tu bydlí. Bydlel a já jsem neměla dalších otázek..Po chvíli bloumání městem jsem našla jeden "statek"..Plno lidí, oheň, smích..Do široka jsem se usmála, a vykročila..

"No, já nevím..Něco jako náš s Mravenci.."
"Aha...A byla tam Terka?"
"Ne, ta ne..Asi neměla čas."
Pak už se mamka dál neptala. Začetla se a já měla pocit, že bych si ten den měla přemítnou, celý.

Najednou mě ale má slabá odvaha zastavila. Neměla jsem sílu tam jít, mezi ty velké dospělé, s pivem v ruce. Poznala jsem In, podle fotek, které na Poetě má. Měla jsem ale strašlivou chuť všechno to prožít s nimi, ale též velký strach, jestli bych měla co říkat, jestli bych tam stejně jenom nejedla a nepila. Možná bych tam byla jen na obtíž.
Sedla jsem si k plotu, dostatečná vzdálenost, aby moje -1,5 viděli a aby oni neviděli mne. Když oni jedli, já si vytáhla svou Deli, když zazněl zvuk kytar, v duchu jsem se vesele přidala. Když se smáli, já se smála s nimi, když pili, já pila též..

Protože když vy, tak já taky.

Liam

31. července 2009 v 17:06 | Zuzulin
..Když jsem já přišel prvně do opravny počítačů asi jsem se tak divně necítil, jako dnes Liam...

Po tváři mu stékal pot a vždy, když najel zrakem na nějakého pracovníka sedící u svého stolu s vážným, ale pohrdavým postojem, Liamova radost z nového pracovního místa opravdu placeného klesla níž, a níž. Celou místností prošel dřív, než se stihli zaklapnout těžké černé dvěře od ředitelova kanceláře. Když zazněl mohutný dutý zvuk, Liam se velmi lekl, otočil se a šel se podívat, jestli jsou dveře pořádně zavřené. Pak už nikam nešel. Zastavil se a zřejmě čekal, až příjde řídící a všem ho představí. Vzpomněl jsem si, že když jsem já zde začínal, pan Velkhra, místní ředitel mi po telefonu jen řekl číslo svého stolu. Zvedl jsem se: "Tady žádné představování neplatí. Pojď sem, tady je jeden stůl volný."
Přišoupl si brýle k nosu a šel. Evidentně si novou práci představoval jinak - spoustu skvělých nezamlklých lidí. Místo toho jen potetovaní alkoholici, kteří zajisté ani nemají maturitu. Liam si tedy sedl vedle mne a zeptal se, co má tedy dělat. "Pche, tady se opravují počítače!" posměšoval se jeden z těch,kteří tu skončili jen proto že je nikde jinde nevzali. Nahlédl ke mně do počítače a viděl, že si hraju pacmana. Nejspíš se chtěl dát se mnou do řeči, ale na poslední chvíli si představil reakci a poznámky ostatních. Asi ve mně viděl jakousi oporu. Bohužel, ale ani já jsem nikdy nechápal do noci se učící šprty a lidi pracující pro zábavu.
Vchodní dveře se rozletěli a vstoupila do nich slečna Dürchová. Zabrblala objednávku na zpravení jejich nového elektrospotřebiče XP. Vzal jsem ho do ruky a podal jsem ho Liamovi se slovi: "Tak ukaž, co umíš."
Sedl jsem si a dál hrál svého oblíbeného pacmana. Uběhla jen chvíle a Liam už byl hotový. "Byla to jen chybka jednoho antivirového programu, který zakazoval jakékoli instalace." Řekl poněkud směle, ale na celou místnost a velmi jistě. "Tady, máme na všechno čas." Odvětil však jeden též zde pracující chlapík, závidějící Liamovu jistotu a pracovitost. Liam zřejmě nechápal, proč je v této opravně tolik zaměstnaných, když nárůst nefungujících spotřebučů není tak veliký. Liam už nevydržel prázdnotu chvíle: "Vždycky jsem chtěl vlastní opravnu. Neměl jsem ale na to peníze. Známým jsem opravoval zadarmo a nikdo jiný už ke mně nechodil." řekl. Řekl to smutně. Poznal jsem, že si opravdu přeje mít svůj vlastní, byť malý podnik. Bylo mi ho líto. Je mladý a nezkušený kluk, který se má řadit mezi poněkud nevychované a sprosté lidi, kteří si od opravování počítačů představují něco jiného. "Já když jsem byl malý, chtěl jsem být politikem." řekl jsem, aby nevypadalo, že je mi jeho řečnění jedno. Vtom přišel pan Velkhra: "Á, vidím, že se naše nová posila už zabydlela! Přišel nám pomoct s opravami počítačů." Když to říkal, Liam měl sklopenou hlavu dolů. Věřím, že neměl rád veřejné projevy o jeho osobě. Pan Velkra vešel do své kanceláře a chlapi už se zvedali k odchodu. Zavřel jsem hry, vypnul počítač a řekl, že tady už padla. Byl překvapený, že je jeho první pracovní den tak krátký. Znovu si přisunul své brýle k nosu, zbalil věci do své malé červené tašky a tichým krokem mě následoval. Pobídl jsem ho, aby vyšel první. Sám jsem pak otočil kartičkou zavřeno a dveře zavřel. Zděšeně se podíval na hodinky. Přešel ulici a čekal na příjezd městské hromadné dopravy. Cestou domů jsem přemýšlel, jestli příjde i zítra...
 
 

Reklama